Tajná historie děčínského podzemí

Již mnoho se napsalo a namluvilo o tajné podzemní chodbě, vedoucí z děčínského zámku (obr.1), kamsi do neznáma. Bylo řečeno mnoho nepravdivého, proto cítím potřebu nasypat zrno dohadů do mlýna bádání, aby se tak oddělil šrot omylů, od mouky pravdy, ze které lze upéct chléb poznání!

Kam tato chodba vedla, či snad dosud vede, nebo zda chodba vůbec existuje, nebylo donedávna známo. Známý německý historik a pamětník Franz Schumann (obr.2), který za okupace na zámku působil jako kuchař v poddůstojnické škole Wehrmachtu, se o možné existenci chodby zmiňuje ve svém stěžejním díle: Thunové a jejich tajné výkopy.

Pan Schumann na straně osmset devadesát devět píše: „Za těch dlouhých nocí, kdy jsem škrábal brambory na eintopf, čítával jsem si z nudy zápisky komorné posledního hraběte z Thunů. Šlo deník jisté Hildy Krupiczka (obr.3). Deník jsem nalezl v jejím bývalém pokojíku, kde v letech 1942 až 1945 sídlilo velitelství kuchyně a kde ho zřejmě zapomněla, při svém odchodu ze zámku. Bylo to nezáživné čtení, ale jen do chvíle, kdy jsem mezi seznamy nakoupených zástěr a prachovek, narazil na zmínku o tajné chodbě! Tehdy jsem rozrušením upustil bramboru do hrnce s vodou a doslova jsem hltal jistý zápis, kde se psalo, jak pan hrabě při večeři povídal cosi o tom, že půjde na druhý den provést do Teplic jakýsi výkop! A že o tomto výkopu nesmí nikdo vědět, takže použije ke své cestě tajnou chodbu!“

Tolik tedy citace z knihy Franze Schumanna. Dále pan Schumann píše, že bohužel neví, kde se chodba nachází, neboť když rozrušením upustil onen osudný brambor, voda vycákla tak nešťastně, že zcela rozmáčela místo, kde se psalo o vchodu do chodby. Tudíž mu vstup do podzemních prostor zůstal utajen.
Jediné, čeho se mu jeho poválečným dlouhým bádáním v archívech povedlo docílit, bylo to, že zjistil, o jaký výkop tehdy šlo. Thunové milovali fotbal a byli velkými fanoušky teplického fotbalového klubu Teplitzer FK. To se pochopitelně nelíbilo děčínským fotbalistům a velmi jim to zazlívali. A právě z tohoto důvodu Thunové tajně přicházeli do Teplic, ještě tajnější chodbou, aby tam vždy před začátkem utkání provedli slavnostní výkop! A právě těmto tajným výkopům historik Schumann věnoval své dílo.

Je tedy nabíledni, že chodba existovala, byla funkční a byla využívána. Dokonce vedla až do Teplic. Lze předpokládat, že na levém břehu Labe vedla pod dnes nevyužívanou železniční tratí zvanou Kozina. Ovšem toto nemůže být bezpečně prokázáno, dokud na této trati neproběhnou archeologické vykopávky.

Opusťme nyní vzpomínky bývalého kaprála a kuchaře Schumanna (mimochodem jeho recepty na bramboráky a tuřínovou polévku, které jsou rozepsané na stranách tisíc pětset až tři tisíce dva, jsou skvělé) a věnujme se události, která nepochybně zahýbe historií.

V letošním roce navštívil Děčín další z pamětníků, který na zámku sloužil jako voják. A to jako voják Sovětské armády, v letech osmdesát až osmdesát devět. Jde o bývalého staršinu,  Vasila Dimitrijeviče Volovkina. Jen zcela náhodou jsem tohoto starého pána potkal na jedné z mých výprav za taji Děčína.
K našemu setkání došlo na nábřeží, u ruiny vstupu do výtahu na Pastýřskou stěnu. (obr.4) Ještě dnes se mi třesou ruce, když si uvědomím, že k našemu setkání ani nemuselo dojít. Jen náhodou jsem v onen červencový den zvedl zrak od chodníku, kde jsem za pomocí detektoru kovů pátral po artefaktech, a uviděl jsem ho. Muž mohutné postavy, v zimníku a kožešinové čepici, postával rozpačitě před zavřeným vchodem ke zrušenému výtahu.
Vytušil jsem cizince a nedalo mi, abych ho neoslovil. Turistickému ruchu je třeba pomáhat! Muž se usmál a s typickým ruským přízvukem se mě zeptal, zda výtah funguje. Když jsem mu s typickým českým přízvukem řekl, že nikoliv, pán pokýval hlavou a pravil: „Za mě, mašína zdvižnaja rabótala chorošó! Ja zděs byl mašinist!“

Přiznám se, že tehdy jsem se zarazil. Sovětský voják a strojník ve výtahu na Pastýřskou stěnu?! (obr. 5 a 6) Bylo to nepochopitelné. Výtah přeci spadal pod Dopravní podnik. Pozval jsem tedy pana Volovkina do restauračního zařízení, kde došlo k našemu sblížení.
Po několikahodinové družbě se musel bohužel rozloučit, jelikož mu jel vlak do Prahy, kde přesedal na letadlo do Jekatěrniburgu, ale před odchodem mi slíbil, že mi napíše a vše mi osvětlí.

A skutečně. Za měsíc přišel dopis z Ruska. Pan Volovkin se mi na úvod omlouval za to, že mi tehdy v restauraci nemohl říct vše, ale nyní, že napíše plnou pravdu.
Na zámek nastoupil původně do funkce sušič cibule v bývalé konírně. Služba to byla důležitá. Dobře usušená cibule se předávala do kuchyně a špatně usušená se vyhazovala.
Staršina Volovkin měl vadnou cibuli likvidovat. Upřímně se mi v dopise doznal, že nevědom si historické hodnoty zámku, házel nahnilou cibuli do jakési jámy, kterou nalezl ve sklepení.
Po zhruba třech letech mu prý začalo být divné, že se jáma vykutaná v pískovcovém masívu stále nezaplnila. Jednoho dne tedy spustil do jámy několik svázaných opasků a šňůrek na sušení, a po nich slezl do tmavého jícnu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se nedokáže dostat až na dno.
Rozhodl se, že o tomto nálezu informuje velitele posádky. Velitel, podplukovník Krutin, byl po jeho hlášení údajně velmi rozrušen. Jak tvrdí pan Volovkin: „Byl tak mimo sebja, že si spletl vodu s vodkou a málem uměrl!“ 
Rozrušení velitele posádky bylo pochopitelné. Sověti měli samozřejmě informace o podzemní chodbě a Krutinovi došlo, že díky cibuli došlo k jejímu nalezení! Ihned tedy zakázal vstup do sklepení a z Moskvy za týden dorazila  gardová speleologická jednotka pod vedením majora Jeskyňkova.
Jednotce se údajně podařilo za nemalých ztrát (tehdy v SSSR nebyl karbid do lamp a sirky vlhly) prozkoumat podzemní prostory. Když se jim podařilo, za pomocí trhavin, proniknout vrstvou cibule, ke svému úžasu zjistili, že na dně na jámu navazuje lehce se svažující chodba, která vede směrem k Labi. Po usilovném pochodu, po nějaké době narazili na říční vodu. Neklamné znamení, že chodba je zaplavená! V tuto chvíli byl průzkum na čas ukončen. Ovšem jen do doby, než byli z Donbasu povoláni civilní specialisté, kteří měli vybavení pro podmořskou těžbu uhlí. Tito úderníci za slib, že už nikdy nebudou muset překračovat plán, pak ve skafandrech vynosili ve vědrech vodu a za pomoci nejmodernějších krumpáčů chodbu rozšířili a zpevnili.

A jak tedy souvisí výtah a chodba? Není rozhodně náhodou, že v té samé době se započalo se stavbou výtahu. Výtah stavěný pod krycím názvem turistická atrakce, měl ve skutečnosti vojenský význam a spadal pod velení Sovětské armády a o jeho stavbu jevil mimořádný zájem i sám Leonid Ilijič Brežněv.
Na všech oficiálních projektech má výtah jen dvě stanice. Dolní na nábřeží a horní na Pastýřské stěně. Dle pana Volovkina, ovšem v Moskvě musí existovat ještě jedna verze projektu, ve které je zakresleno i třetí, tajné suterénní patro! Právě v tomto suterénu působil staršina Volovkin jako strojník, který byl do této funkce jmenován za své zásluhy o znovuobjevení chodby.
Chodba, začínající ve sklepení zámku, totiž pod Labem směřuje právě sem. V případě válečného konfliktu, napadení kasáren na zámku a obsazení Dlouhé jízdy, tedy jediného normálního východu ze zámku, se měly jednotky urychleně evakuovat chodbou k výtahu, kde by vojáky, vždy po čtyřech, staršina Volovkin vyvážel na Pastýřskou stěnu a tam by jednotky zaujaly obranná postavení. Počítalo se s tím, že od chvíle, kdy by byl zámek napaden, by mohla být obrana zaujata do tří až čtyř dnů.

Na závěr si můžete položit otázku, proč jsem s tímto odhalením přišel až dnes. Pan Volovkin mě totiž na konci svého dopisu zapřísahal, abych, dokud bude živ, o tomto nikomu nevypravoval, jelikož jde o dodnes platné státní tajemství. Teprve nyní jsem tedy mohl vyjít s tímto objevem ven. Minulý týden mi totiž přišel ještě jeden smutný dopis. Vnučka pana Volovkina (obr.7) mi sdělila, že její děd tragicky zahynul při pádu výtahu v jejich přízemním domě v Jekatěrinburgu.

Chodba tedy existuje. Otázkou zůstává, kde se ve sklepení nachází vchod, a zda dnes není například zasypán sutí ze stavebních prací.
A pracují na zámku skuteční zedníci? A je chodba pod Labem přístupná, či opět zaplavená?
Proč tak často v říčním korytu pracuje bagr? A je to skutečně bagr? Proč už výtah nejezdí? A pokud by ještě někdy jezdil, nebyl by řízen z Moskvy?
Otázky zůstávají, i když pravda byla vyjevena!

Marcel Deli,  přáteli běžně nazývaný Indiana Jones z Děčína

PS:Příští přednáška bude neznámo kdy. Ale jistě mohu říct, že bude o magických místech města Děčína.

Obr. 1

Děčínský zámek. Jaká tajemství ještě skrývá jeho podzemí?!

Obr. 2

Kantýna Wehrmachtu na zámku. V kroužku dobrácká tvář kaprála Schumanna.

Obr.3

Komorná Hildegard Krupiczka. Podoba byla rekonstruována dle rytiny nalezené na toaletě podkoního.

Obr.4

Ruina vstupu do výtahu na Pastýřskou stěnu. Šipka označuje místo, kde jsem poprvé spatřil pana Volovkina.

Obr.5

Pastýřská stěna, jak ji mohl vidět kaprál Schumann.

Obr.6

Pastýřská stěna, jak ji vidíme my. Tedy, když není mlha, že...

Obr.7

Fotografie, kterou mi zaslala vnučka pana Volovkina. Na obrázku při vystoupení folklórního souboru "Podmoskovskije večjora" ji vidíte v první řadě čtvrtou zleva...

 Nebo pátou zprava. Teď si nejsem jist...