Jak jsem jel na zahraniční dovolenou - část čtvrtá

4 – Let číslo 666

Všichni tři, tedy já, Sabrina a Wolodijowski, jsme se odebrali k přepážkám pro odbavení, ale ačkoliv jsme si mohli oči vykoukat, tak místo, kde by byla napsaná naše letecká společnost, jsme pořád nemohli najít.

Vytáhnul jsem letenky a  přečetl si znovu název společnosti. Stálo tam: Archeoplanes Aeronautic Airlains – No food. No drink. Only wings! Jenže žádnou takovou ceduli jsme vážně nikde neviděli. Sabrina začala držkovat, že jí prostě v životě nic nevyjde, jak by mělo a v očích se jí objevil lesk, jako mívaj lvice před skokem. „Vadime! Jestli jsi zase něco podělal, tak si mě nepřej! Já už mám na sobě plavky a nehodlám se převlíkat! Pokud nebudu dneska večer v moři, tak uvidíš!“

Nebudu lhát, že jsem taky nebyl rozhozenej. Všechno na letenkách souhlasilo. Až na to, že žádný takový letadlo se nejspíš nechystalo z tohohle letiště odletět. A do toho se ještě ozval Wolodijowski: „To nevadí, jestli to neletí. Tak pojedeme bryčkou ne?! Jak to může bejt k moři daleko? Já už dal poníkům rozchod, ale když zahvízdám, tak přiběhnou.“

„No jasně,“ řekl jsem. „Nejde o to jak je to daleko, ale je to ostrov. Koně sice plavou, ale bryčka?! Jsme asi vážně v háji.“

Ale z ničeho nic se v letištním vchodu objevil muž v kožené kombinéze a s kuklou na hlavě. V ruce držel tabulku a na ní měl křídou napsáno Fly no. 666-Palma de Mallorca. K ústům si přiložil tlampač a mocným hlasem zvolal: „Cestující s Archeoplanes se prosím dostaví k východu z letiště.“

Sabrina radostí nadskočila a řekla: „Máš kliku, Vadime. Jsme asi nějakej speciální zájezd. Nejspíš půjdeme do salónku pro lepčejší lidi, když jdem takhle stranou.“

Chlápek v kombinéze mával tabulkou, a když uviděl, že jdeme k němu, rychle na nás začal mávat a křiknul: „Tak fofrem. Vy letíte s námi?“

„Jasně. My tři. Nepočkáme ještě na nějaký cestující?“ zeptal jsem se.

Chlap zavrtěl hlavou. „Ne! Tři lidi bohatě stačej. A opravdu přidejte. Už sem jde ochranka. Za chvilku by mě vyhodili!“

A opravdu. Hlášení vzbudilo pozornost letištní ostrahy, která se v semknutém šiku přibližovala k východu.

Mužskej vyběhnul ven a volal: „Za mnou. Mám venku auto. Kufry naházejte na korbu a naskočte si tam za nima.“

Wolodijowski, ověšený kufry, se hrnul dveřmi za ním. „Tak dělejte přeci nééé?! Když nás pán tak hezky žádá!“

Vyřítili jsme se ven a tam stál náklaďáček, na který Waldemar naházel zavazadla a hned hupnul za nima. Vytáhnul mě a Sabrinu nahoru a zabouchal na kabinu. „Můžete, pane. Už jsme tu.“ Náklaďák se hned na to rozjel a kouř z výfuku oslepil ostrahu, která se už už sápala na korbu.

„Je teda fakt, že takhle se nejspíš lidi do vipáckejch salonků nevozej,“ řekl jsem Sabrině, jen co jsem popadnul dech. „Kdo ví, kam jedeme. A proč nás honila ochranka? Nějak se mi to nelíbí.“ Zabušil jsem na kabinu. „Hele. Chlape. Co to má jako znamenat? Kam to jedeme?“

„No k letadlu přece,“ ozvalo se z kabiny. „Víte, my jsme nízkonákladová společnost a oni nás na letištích nemají moc rádi, takže máme svoje vlastní. Náklady jsme snížili tím, že neplatíme letištní poplatky.“ Auto nadskočilo, jak řidič zahnul na polní cestu. „Už jsme tady. Řekněte sami. Copak není taková louka hezčí, než ten beton tam u nich? Zelená země pod námi a modré nebe nad hlavou. To je náš ideál. Držte se. Budu brzdit!“

Náklaďák zastavil a hned k němu přispěchal jinej chlápek, kterej byl oblečenej v montérkách a na krku měl uvázanou kravatu. Přistavil nám ke korbě štafle a pravil: „Vítám vás jménem  aerolinek. Zde jsou schůdky. Jsem Novák. Ředitel letiště. Pán, který vás vyzvedl a vezl, je kapitánem vašeho letu. Můžete mi prosím podat tu vrtuli, jak je tam pod plachtou? Ah. Omlouvám se. Je tam dáma. Dovolte, abych vám pomohl madam,“ natáhnul Novák ruku k Sabrině.

„Šáhneš na mě a urazím ti pracky,“ zasyčela Sabrina, když viděla jeho ruce umazané od oleje.

„Ó pardon. Vidím, že dáma je poněkud unavená z cesty. Můžete si zatím v klidu odpočinout v naší hale. To je támhle,“ ukázal rukou na stodolu na okraji louky. „Musíme počkat, až přiletí letadlo. Má trochu zpoždění. Letí právě z Mallorcy a hned jak přistane a my ho prohlídneme, poletíte vy.“

„A kdy to asi bude?“ zeptal jsem se.

Novák si přiložil ruku k uchu a soustředil se. „Rádiové spojení jsme s ním ztratili zhruba před půl hodinou, ale myslím, že už ho z dálky slyším.“ Potom se otočil na chlapíka v kombinéze. „Pane Richthofene, odveďte naše pasažéry do haly a odbavte jim zavazadla. Taky jim dejte školení před odletem. Já  zatím připravím vrtuli k výměně.“

Šli jsme za kapitánem. „Richthofen. To mi něco říká,“ zeptal jsem se ho cestou. Pilot se usmál a řekl: „Pán je zřejmě znalec letectví. Pochopitelně. Baron Richthofen byl mým pradědečkem. Zahynul ve svém stroji za první světové války. Krásná smrt. I já doufám, že tak jednoho dne zahynu! To musí být krása. Řítit se k zemi. Všude plameny. Zem se blíží a blíží…“

„Ježíši. Wolodijowski. Radši opravdu pojedeme bryčkou,“ řekla bledě zelená Sabrina. A dodala: „Asi budu blinkat!“

„To se máš. Mně se málem stalo něco jinýho,“ hlásil Wolodijowski. „Vadime! Jsi si jistej, že by bryčka nemohla plavat? Přijde mi to jistější.“

Richthofen nás hned začal uklidňovat. „Nebojte se. Jsou to jen takové mé sny. Bohužel jsem ještě nikdy nehavaroval. Mám prostě smůlu.“

„Vaše smůla-naše štěstí,“ oddychnul jsem si. „Kde je váha?“ zeptal jsem se a koukal, kam má dát Waldemar zavazadla, když jsme došli do stodoly.

Kapitán natáhnul ruce. „Ukažte. Já to potěžkám. Pár kil sem, nebo tam, na tom nesejde. Přinejhorším vyházíme zátěž při startu.“

Sabrina ho probodla očima. „Opovažte se vyhodit můj kufr. Vystoupil byste spolu s ním!“

„To nebude třeba,“ řekl Richthofen, když odborně posoudil celkovou hmotnost zavazadel. „Vypadá to v normě. Tak a teď ještě zvážím cestující,“ dodal a mlsně se usmál na Sabrinu.

Tak to ne. Na ní mi nikdo šmatat nebude, pomyslel jsem si a strčil mu do náruče Waldemara. „A tolik asi vážíme všichni!“ řekl jsem rozhodně Richthofenovi, když se zhroutil s Wolodijowskim v náručí k zemi.

Těch pár facek od Sabriny, bylo myslím zcela zbytečnejch! Přece jsem jí jenom džentlmensky bránil!

Richthofen se sebral z mlatu stodoly, a když viděl, jakou mi artistka vlepila, tak rychle, se slovy, že to bude taky v normě a netřeba ostatní vážit, zapsal do lejster, že váha je v pořádku. Pak nás poučil, že vzhledem k tomu, že jsou velmi nízkonákladová společnost, nemá smysl hledat pod sedačkou plovací vesty. Ovšem díky tomu, mohli cestujícím přidat na komfortu. Místo vest jsou umístěné pod sedadly kbelíky, aby pasažéři nemuseli chodit daleko na toaletu. Velmi důrazně nás též žádal, abychom se za letu nevykláněli z oken a neplivali dolů a už vůbec si nesundávali kšandy, které slouží jako bezpečnostní pásy.

Zatímco jsme pozorně naslouchali školení, ozval venku strašný hluk motorů a pak rána. Do stodoly vběhnul ředitel Novák. „Už to máte tady! Přistál dokonce na obě kola. Jen co namontujeme novou vrtuli a natankujeme, tak letíte. Jó stará dobrá práce. Kolem padesáti náletů do Poruří, jeden sestřel a pořád lítá… Kde je sakra ten hasičák?! “

Kapitán Richthofen si loknul z lahve, kterou vytáhnul z kombinézy. „Připravte se. Půjdem na to! Když nebude silnej protivítr a proletíme průsmyky v Alpách, tak do večera jsme tam. Dá si někdo se mnou?!“ Vytrhnul jsem mu láhev z ruky a za pár minut nebyla v láhvi ani kapka.

---

Jak probíhal let ani nevím. Pamatuju si jen, že první hodinu Sabrina strašně řvala na Waldemara, proč zrovna její kufr nechal ve stodole a Waliho řvoucího hrůzou, že do toho mraku určitě narazíme. Potom jsem usnul.

Když mě probudil kopanec Sabrininy lodičky, byli jsme tam! Richthofen stál nade mnou a s doutníkem v puse řekl: „Panstvo vystupovat. Jsme na místě!“

„To je Palma de Mallorca?“ zeptal jsem se ho.

„No jestli de Mallorca to zrovna nevím, ale palma je to určitě! Nebejt jí tak jsme sjeli až do moře. Ještě, že jsem to napral rovnou do ní!“

Tak konečně jsme tu! Teď jen jak se dostat do hotelu.

Jo a jak uklidnit Sabrinu, že nemá kufr. On jí Wolodijowski sice slíbil, že jí půjčí nátělník a trenky, ale to se jí moc nelíbilo. Však ono nějak bude ne?!

Naše přistání na Mallorce bylo tedy poněkud tvrdé. Ale to nám nevadilo tolik, jako to, že jsme přistáli vlastně neznámo kde. Na Mallorce jsme podle tvrzení pilota byli, ale neměli jsme tušení, kde přesně se nacházíme.

Vylezl jsem na křídlo a rozhlédl se. Všude kolem byly palmy a nedaleko šumělo moře. Pak jsem si všiml, že od vraku letadla, se táhne jakýmsi polem široká brázda, kterou jsme tam při přistávání vyryli. A zhruba na začátku té brázdy stála nějaká farma. Seskočil jsem z letadla a zavelel: „Wolodijowski vezme bagáž a půjdem se zeptat támhle do té haciendy, kde to jsme. Třeba nám poradí. Podle průvodce, kterého jsem si přečetl před letem, je místní obyvatelstvo přátelské a vlídné. Obzvlášť vesničani. Určitě nám dají napít, a když uvidí Sabrinu, tak nám vyjdou vstříc mnohem víc.“

Wolodijowski se ověsil zavazadly (měl to teď lehčí o ten kufr, kterej zapomněl Sabrině na letišti při odletu) a poslušně šel vpřed onou brázdou, která místy připomínala spíš kaňon. Sabrina držkovala, že kdyby tohle věděla, tak si vzala k plavkám tenisky a né lodičky, ale nezbejvalo jí nic jinýho, než sklapnout a pochodovat za Waldemarem.

Já se zatím rozloučil s pilotem a popřál mu šťastné opravování. Richthofen seděl pod křídlem a v ruce držel krabičku se slepovacím modelem letadla. „Nebojte se. Já to dám nějak dohromady. Mám několik těchhle modelů letadla. Zatím jsem to podle těch plánků v krabici vždycky složil. Než vám skončí dovolená, tak by to mělo bejt v cajku.“

Nedá se říct, že by mě tohle uklidnilo, ale fakt, že Richthofen stále žije, mě naplňoval jistou nadějí, že se mu to snad povede.

Doběhnul jsem tedy svůj předvoj a společně jsme pokračovali k farmě.

Zhruba v polovině cesty jsme uviděli dav, který nám běžel v ústrety. Wolodijowski radostně zavolal: „Vida! Ten tvůj průvodce nelhal. Vidím bodré vesničany, jak nám z dálky kynou a nadšeně nám běží vstříc!“ Pak vyhodil svou sobolí čapku do vzduchu a zakřičel: „Viva Espaňa!“

V ten okamžik se ozval rána a jeho čapka dopadla na zem. Sabrina se zarazila a řekla: „To je divný. To v tý čepici nosíš cihlu, nebo co? To byla šlupka.“

Wolodijowski sebral čapku z prachu a prohlídnul si jí. „Houby cihlu. To je pravá umělá sobolina. Ta takhle prásknout při dopadu nemůže. Ta rána byla vážně divná.“ Prohlížel si svou pokrývku hlavy ze všech stran a najednou jako by zmrznul. I přes to vedro. „Panstvo! Prcháme. Mám tam díru navíc. To byl regulérní výstřel z kulovnice!“

Měl pravdu. Bodrost vesničanů má asi svoje meze. Hlavně, když jim do pole vyrejete zcela novou mez!

Chvíli jsme se snažili před těma rozzuřenejma Chorchema a Chuanitama utíkat, ale brzo nám došlo, že to nemá smysl. Znali to tu líp, než my, tudíž nás brzo obklíčili a my s hrůzou sledovali, jak se kruh kolem nás uzavírá. Stoupli jsme si zády k sobě, jak to děláváme v hospodách, kdy nás chtějí štamgasti lynčovat, a Sabrina si shodila z nohou lodičky a dala si je na ruce. S odhodlaným výrazem pronesla: „Možná umřu blbě, ale alespoň to bude na Mallorce a ne v Dolní Lhotě. A neumřu sama. První kdo se ke mně přiblíží a pokusí se mě zneuctít, má ty podpatky v očích!"

Situace nevypadala vůbec dobře. Když se nám tohle stane v putyce, tak mají nepřátelé v rukách většinou jen židle, nebo věšáky, ale tady měla například jedna ctihodná matróna vidle, s kterejma vypadala jak Belzebub a ostatní měli v rukách různý zemědělský náčiní, kterým rozhodně nehodlali přetvářet ráz krajiny. Spíš to vypadalo, že velmi brzy přetvoří nás, a to do značně znetvořeného stavu. Usoudili jsme teda, že nemá smysl se pokoušet o obranu. Někdy je lepší nečestný vyjednávání, než čestná smrt.

Šťouchnul jsem do Wolodijowského a syknul: „Až řeknu tři, tak strhneš Sabrině podprdu od plavek!“

Waldemar se na mě udiveně podíval. „My možná za chvilku půjdem na pravdu Bóží a ty myslíš na takovýhle věci?! To od tebe není hezký!“

„Je to naše poslední šance Wali. Možná je to ohromí a sesypou se na ní,“ ucedil jsem. „A pokud ne, tak umřeme alespoň s pohledem na něco pěknýho,“ dodal jsem ještě.

Sabrina nás naštěstí nevnímala, protože si s krví podlitejma očima vybírala rolníka, kterýmu zatne kramflek do hlavy. To bylo štěstí. Slyšet nás, tak bych ten podpatek měl v kebuli já.

„Tři!“ zařval jsem, co to šlo. Wolodijowski se na mě zůstal zmateně koukat. „To už? Já myslel, že budeš nejdřív počítat od jedný?!“

Nebyl čas. Sabrina se totiž tím výkřikem probrala z vražednýho rauše a koukala na mě neméně vyjeveně než Waldemar. „Jaký tři Vadime?“ zeptala se. „Tyhle trojky!“ řekl jsem zoufale a strhnul jí podprsenku.

Moje akce měla částečný úspěch. Málem bych zahubil sebe a zachránil ty dva.

Sabrina tam stála nahoře bez a řev vesničanů okamžitě ustal.  Pár vteřin bylo hrobové ticho. Pak se ozval mnohem strašlivější řev, než před tím vycházel z hrdel vesničanů.

To řvala Sabrina. Řvala na mě, a co řvala, to radši ani nebudu říkat. Není to vhodné. Bohatě stačí, že už tu před vámi stojí polonahá artistka!

Začal jsem mít pocit, že smrt od těch farmářů by nemusela bejt tak špatná, jako to, co se se mnou chystala provést Sabrina. Tedy, alespoň mi to slibovala. Ona matróna, která mi připomínala Belzebuba, si dokonce přede mnou odplivla a podala Sabrině vidle a posuňky jí naznačovala, kam mě má píchnout a jak tím má pak v té ráně kroutit!

Chytil jsem se rukama v rozkroku a trpně čekal na svůj konec, když se stal zázrak. On to tedy zázrak nebyl, ale v tu chvíli jsem to tak bral. Ze země vytryskl proud vody a já byl zachráněn!

Vesničané začali tančit a provolávat slávu. Sabrinu a Wolodijowského naložili na káru, na které zřejmě chtěli původně odvézt naše zohavená těla a zapřáhli mě do ní. Pak mě popoháněli tak dlouho, dokud jsme nedojeli k té haciendě na konci brázdy.

Jak později Chuanita (to byla ten Belzebub) vysvětlila Sabrině a Wolodijowskému, při hostině na její haciendě, šla vesnicí taková legenda. Poblíž vesnice byla před sto lety vydatná studna. Jenže časem pramen vyschnul a tahle vesnice byla po dlouhá léta bez vody. V současnosti museli dokonce vodu na zavlažování dovážet až z vedlejší vesnice, kde jí kupovali v supermarketu v kanystrech. Jejich ovoce tak bylo neúměrně předražené, že ani Němci si ho nekupovali. Ve vesnici byla bída. Jenže tam byla kromě bídy i pověst, že jednoho dne, se snese z nebe panna Maria s velkým andělem a bude zápasit s ďáblem, který jí bude chtít zneuctít. A po tom zápasu se znovu pramen objeví. Možná vám už došlo, kdo že byla podle nich ta Maria a anděl. Jistě Sabrina a Wolodijowski. Já byl v jejich podání ukrutnej ďábel. Taky tuhle story znám jen z pozdějšího převyprávění od Waldemara, protože zatímco oni byli na hostině k oslavě pramene, tak já seděl zavřenej v chlívku s nějakým smradlavým oslem. Navíc ani jeden z nich neumí španělsky, takže to klidně mohlo bejt i jinak.

Vesničani byli prej trošku zklamaní, když pochopili, že nešlo o zázrak, ale že letadlo odkrylo starou studnu, ale i tak měli Waliho a artistku rádi… Mě nesnášeli i po tom!

Ať tak či tak-mělo to pozitivní následky. Sabrina si ode mě vzala poukazy k ubytování a ukázala je Chuanitě. Ta, když pochopila, že máme namířeno do tohoto hotelu, kývla na podomka a ten mě opět zapřáhnul do káry, sednul na kozlík a dozadu posadil květy ověnčené duo světců, Waldemara a Sabrinu, pak prásknul bičem a zvolal: „Hyje diablo!“ a do večera jsme byli u našeho hotelu. Konečně jsme tady!

Klikněte na závěrečnou část