3 – Kujme
pikle, pikle kujme…
Za dva dny přišel dopis z cestovní kanceláře.
Nechal jsem si ho poslat na své jméno, takže jsem jen já viděl, na čí jména
jsou letenky. Bylo to v pořádku. Přesně tak, jak jsem vyjednal
s majitelkou cestovky, paní Krutou.
Hned, jak jsem si ověřil, že všechno sedí jak má,
běžel jsem za principálem a Wolodijowskim, abych jim oznámil, že můžou balit,
protože hned druhý den odlétáme.
Waldemar prohlásil, že toho na balení moc nemá,
jelikož je člověk skromný a nepotřebuje na dovolený mít moc oblečení. Pak hodil
do ruksaku dvoje trenky, nátělník, sombréro a několik paklíků tabáku. Když jsem
se ho ironicky zeptal, jestli si těch trenek náhodou nebere moc, odpověděl, že
je to dobrý. Jedny prý používá jako plavky!
To principál balil, jako by tam měl dělat módní
přehlídky.
Když jsem k němu přišel, měl už zabalenej lodní
kufr, tři nákupní tašky a právě se chystal zamknout malovanou truhlu po
babičce, ze které koukal rukáv smokingu. Sednul si na ní a zapálil i viržinko.
„Tak a mám sbaleno. Proto jsem sebou chtěl Wolodijowského. Kdo by se s tím
tahal. Co ty Vadime? Taky připravenej?“
„Jasně šéfe. Já jsem vždycky připravenej. Těch pár
triček a prádlo mám pořád připravený v kufru pro případ nějaký katastrofy.
Jen tam přihodím opalovací krém a ručník na pláž.“
Principál potáhnul z viržinka a řekl: „Tak je to
správný. Jo. Ukaž mi letenky. Ať se pokochám.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak šéfe. Neukážu.“ a když
jsem viděl, že Bancrotti sahá pro bič, tak jsem rychle pokračoval. „Neukážu,
protože chci, abyste byl na letišti překvapenej, jak jsou ty letenky překrásný!
Bude to pro vás zajímavej začátek dovolený.“
Bancrotti se bičem podrbal na hlavě. „Jsem asi blázen,
když ti to žeru, ale nejspíš máš pravdu. Bude to tak určitě zajímavější. Už se
vidím, jak překvapeně koukám.“
Uf. Tohle bylo o vlásek. Copak mu je můžu ukázat? To
by bylo všechno v háji. Celej můj důvtipnej a rafinovanej plán, jak se ho
zbavit, by šel do kytek. Principál ty letenky musí vidět až na letišti. A nebo
lépe-Nesmí je vidět vůbec!
Potom jsem zašel za Sabrinou. Zaťukal jsem na dveře
maringotky. „Sabri. Jsi tam?“ Měl jsem štěstí. Sabrina vykoukla a já na ní
mrknul a řekl: „Všechno je na dobrý cestě. Začni balit.“
Sabrina spráskla ruce. „Tak jsi to fakt dokázal! Já
tomu moc nevěřila, ale ono v tobě, kromě rumu, přeci jen něco bude.“
„Jo jo. Už jsem měl dneska i fernet.“ přisvědčil jsem
jí. „Je ti jasný, že teď už to záleží jen na tobě? Máš na ní číslo?“ zeptal
jsem se.
„Neboj. Druhou část dějství sehraju jak hérečka
z národního tyátru. Kdy jí mám zavolat?“
„Ještě s tím počkej. Potřebujeme, aby přijela až
na letiště. Letíme zejtra ráno. V deset. Ty si sežeň odvoz, abys tam byla
stejně jako my. Všechno musí klapat jako dobře řízená vojenská akce. Až budeme
stát ve frontě na odbavení zavazadel, nastane pro principála peklo! No a pak se
zjevíš, jako náhodou ty.“
„ Abych pravdu řekla, mám z toho trošku strach. Co
když Bancrottimu dojde, že jsme to na něj upekli my?“ řekla Sabrina a rozhlédla
se kolem, jestli nás někdo neslyší.
Kromě nás tam nikdo nebyl. Jen starej šimpanz seděl na
postamentu a zadumaně si prohlížel blechu, kterou vytáhnul z kožichu. Ale
ten nikdy na nikoho nic neřekl, i když zlé jazyky tvrdí, že píše anonymní
dopisy na Ligu pro ochranu zvířat.
Mávnul jsem rukou. „To je v klidu. Počítej
s tím, že pro něj to bude takovej šok, že nebude vědět, která bije. Anebo
vlastně bude. On bude moc dobře vědět, která ho bije.“ a zlomyslně jsem
se zachechtal.
„To je taky pravda.“ řekla Sabrina a zazubila se na
mě. „Načasuju to tak, aby všechno klaplo. Teď jdu balit. Uvidíme se zítra na
letišti.“
„Fajn. Už se těším.“ zamnul jsem si ruce nad vidinou
toho, že v letadle sedím vedle Sabriny a ne principála.
Jen přítomnost Wolodijowského tamtéž, mě náladu
poněkud kalila, ale principál měl recht, že ty zavazadla musí přeci někdo
nosit.
Večer jsem si šel lehnout, jen co jsem odehrál
představení. Na ráno musím být fit!
Jen co mi zazvonil budík, vyskočil jsem
z kanafasu a hodil na sebe oblečení. Popadnul jsem kufr, do kapsy dal
letenky a pas, a jen co jsem zamknul maringotku, mazal jsem k bryčce, u
které stála část ansáblu cirkusu a ve které už seděl Bancrotti a ještě uděloval
poslední příkazy scénografovi Esttetovi.
„A jak ti říkám Narcis. Né, že tu budete vyvádět, kdo
ví co? Žádný reformy po dobu mojí nepřítomnosti se nebudou konat. Manéž zůstane
kulatá, protože se to za ty staletí osvědčilo nejlíp! Jen jednou jsi navrhnul čtverec,
a jak to dopadlo? Blbě to dopadlo. Takovej zmatek v koňskejch očích jsem
v životě neviděl! A co teprv medvěd na motorce?! Teprve před měsícem jsme
přestali platit odškodný těm lidem, jak mezi ně vletěl! A to všechno kvůli
jednomu blbýmu nápadu na scénku, ve který posílám klauna, aby šel na hanbu do
rohu. Tak jak říkám. Žádný novoty! A teď jdi stranou. Odjíždíme!“
Naskočil jsem na kozlík k Wolodijowskému, protože
bryčka byla z jedné poloviny vyplněná pytli s ovsem pro poníky a
druhou část zaplnil Bancrotti svou postavou a zavazadly. Waldemar práskl bičem
nad hlavou a osmispřeží poníků vyrazilo jako vítr vpřed!
Bohužel jen to osmispřeží. Přetížená bryčka stála, kde
byla. Bancrotti se obořil na personál mávající nám na cestu: „Máváte krásně.
Ale zbytečně kruci brko! U svatýho Kludskýho! Pronásledujete koně! A Vadim mi
pomůže něco vyložit…“
Když se principál konečně rozhodnul, s kterým ze
svých zavazadel se rozloučí a zaplatil rozzuřené květinářce účet za kytice,
které mezi tím poníci sežrali v nedalekém květinářství, kde se na svém
úprku zastavili, mohlo se skutečně vyjet za dovolenou.
Poníci upalovali jako o život. A nebylo divu. Byli
pěkně posilnění pastvou na pugétech a Waldemar je povzbuzoval laskavým slovem a
neméně povzbuzujícím bičem.
Za pár hodin jsme byli na parkovišti u letiště.
Wolodijowski zaparkoval spřežení do prvního patra, vypřáhnul poníky, každému na
krk pověsil pytel s ovsem a řekl jim: „Courejte si, kde chcete, ale za
týden se tu sejdeme.“ Pak jsme se odebrali do haly.
„Máš ty letenky, Vadime? Nerad bych se dočkal
nepříjemnýho překvapení, žes je nechal v maringotce.“ zeptal se principál.
„V klidu šéfe. Mám je v kapse.“ odpověděl jsem a
rozhlížel se po lidech v hale, protože jsem začal mít trochu obavy, jestli
to Sabrina stihla. Před naším odjezdem jsem jí totiž viděl ještě u maringotky.
Bancrotti si toho všimnul. „Co je? Vypadáš, jako bys někoho hledal?“
„Ále. Jen se tak koukám. To je lidí co?!“
„Jsme na letišti, takže tu asi nebude liduprázdno,“
ušklíbnul se Bancrotti. Ale najednou zblednul jako stěna! „U všech perskejch
tyčí! To snad ne?! To se mi asi zdá!“
Nezdálo se mu to. Od vchodu se k nám blížila
Elvíra Bancrotti, doprovázená dvěma bodyguardy jejího otce. Jen co zahlédla
principála, ozval se řev, za který by se nemusela stydět lochneska v říji.
„Tak na služební cestu do jižních Čech prej jedeš?! Ty zmetku. Ty bys mě nechal
doma a sám si jedeš na dovolenou?! Takhle mě obelhat. Lidi! Vidíte toho poseru,
jak se schovává za klaunem a krotitelem?! Těm dvěma já vinu nedávám. Oni tě
musí poslouchat. Vylez, Spytihněve Bancrotti a postav se mi jako muž ženě!
Ještě, že mi nějaká dobrá duše zavolala a řekla mi, že letíš pryč a že tě tady
najdu! Pomažeš se mnou zpátky do cirkusu. Vracím se od otce. Já ti dám, žes to
neviděl! Teď tě budu hlídat na každém kroku!“
Dlužno poznamenat, že principál se jí nepostavil, jako
muž ženě. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé sebou měla ty bodyguardy a za
druhé, Bancrotti omdlel hned, jak se přiblížila na tři metry. Alespoň to měli
ti dva gorilách jednodušší, když ho táhli do auta a paní principálová, když ho
cestou tloukla. Konečně i principál to měl lepší. V tom bezvědomí to
nejspíš necítil.
Docela jsem si oddychnul. Madam Elvíra nás dva
nehodlala nijak trestat a Bancrotti byl mimo hru. Tohle vyšlo, jak mělo.
Wolodijowski byl z toho docela mimo. Zmateně na
mě koukal a pak se zeptal: „Co to jako bylo? Kdo to na něj prásknul? Že by ho
udal šimpanz? A to poletíme jen my dva?“
„Udání neřeš Wali. Kdo nic neví, nic nepoví. Jen by mě
zajímalo, jestli je tady?“ nervózně jsem se rozhlížel. A v tom
Wolodijowski s otevřenou pusou ukázal ke vchodu, kde se objevila Sabrina v
plavkách a s kufrem. „Vadime! To je Sabrina. Kde se tu vzala?“
Sabrina došla až k nám, postavila kufr na zem,
zamávala řasama a s kouzelným úsměvem řekla: „Jdu si tak náhodou kolem
letiště a najednou koukám, že jste tu taky. To je náhodička. Co kdybych letěla
s vámi? Co koukáš jako vejr, Waldemare? Vem mi kufr a jdem
k odbavení.“
Vážení přátelé. Není nad řádně ukuté pikle a vynález
mobilního telefonu. V cestě k moři už nám nic nebrání!
Žádné komentáře:
Okomentovat